Tankový prapor (31. kolo)

Tankový prapor (31. kolo)

(věnováno Josefu Škvoreckému)

……………………….
Když se mladému poručíku Prouzovi v místnosti politického oddělení ani po čtvrthodině lákání nezdařilo přimět chumel asi třiceti mužů, aby si přisunuli židle blíž ke stolu zkušební komise, v opojení z mesiášského přesvědčení ho napadlo řešení. Započne-li zkoušku „O Dukelský odznak“ soudružsky vřelým tónem a povede-li ji formou besedy, časem si nakloní sympatie kandidátů, až se bariéra nedůvěry mezi nimi prolomí.

„Tak třeba, soudruzi,“ nadýchl se, „začněme třeba knihou Dukla mezi mrakodrapy. Jistě jste ji všichni četli, třeba ji máte pod polštářem a třeba po bojovém výcviku si v ní před usnutím tak nějak listujete. Kdo z vás, soudruzi, ví, kdo ji napsal?“

Optimisticky se zahleděl do tupých a zamračených tváří ve snaze navázat vizuální kontakt, ale nezachytil jediný pár očí jevící známky ochoty spolupracovat. Většina kandidátů začala hledat odpověď na stropě, další jako by byli odhodláni vyčíst odpověď z linolea na podlaze. A četař Žloudek si dle všeho usmyslel, že odpověď na otázku najde ve špíně za nehty levé ruky.

„Kdo nám třeba poví, o čem tato kniha soudruha Oty Pavla tak nějak pojednává?“ nenechal se odradit poručík Prouza. On přece není žádný přísný pedant, naopak chce být s kandidáty tak nějak, jak se říká, soudružsky na jedné lodi.

Jeho pohled spočinul na spokojeném rotném Peňázovi, který jako jediný ze všech kandidátů usedl na židli do první řady. Což to zkusit s ním? Jistě se posadil dopředu proto, že se cítí být řádně připraven. Jeho výkon bude bezchybný, čímž dodá ostatním kandidátům kuráž.

„Nu, tak nám povězte, co si z té knihy pamatujete, třeba vy, soudruhu rotný,“ nadnesl Prouza a mateřsky se usmál.

Rotný Peňáz svou reakcí ambiciózního poručíka zaskočil. Vyděšeně se rozhlédl, ale jelikož v dosahu nebyl nikdo jiný, počal rychle drmolit podivným jazykem:

„Ako to vraj – Dukla medzi mrakodrapmi – to je vraj taká – taký – hovorí sa v tej knihe – ako sa hovorí – ten súdruh spisovateľ – v tej knihe – hovorí sa o tem – lebo je o futbale – ako tie – tých súdruhov futbalistov – súdruh Ota Paveľ – boli medzi mrakodrapmi – ako to boľo – vystúpili na letisku – hej – dlho boli predtím na cestě – “

Pozornost rotného Smiřického upoutaly zvětšující se zpocené koláče v Peňázových podpažích, aby vzápětí periferním pohledem zachytil zdánlivě diskrétní pohyb po své levici, neboť poručík Hospodin z nudy vytáhl mobilní telefon a neohrabanými prsty pilně a soustředěně vymačkával plusy a minusy u názorů v diskuzi u jakéhosi článku na serveru Novinky.cz.

„Lebo iba Dukla,“ pokračoval strojově rotný Peňáz, „vtedy oni – naozaj medzi mrakodrapmi – hej – lebo oni sa trafili i zo štandardek – futbalisti Dukly častejšie víťazili – vraj peknými gólmi, naozaj – v tej knihe – ich priaznivci – hovorí sa o tem – lebo vraj teda – tie ostatná družstvá – lebo chlapci Dukly boli sú kade-tady – “

Rotný Smiřický na displeji Hospodinova mobilu zaznamenal komentářové okénko, do kterého poručíkovy prsty začaly vyťukávat první slova: Dneska tady dyskutují

„A tá zahraničná družstvá – naozaj – vraj v tej knihe to bolo – radi jedávali veľa hamburgerov – a vraj – ale futbalisti Dukly nie – a vraj preto – naozaj v tej knihe – sa písalo – preto toľkokrát zvíťazili – tam medzi mrakodrapmi –“

Poručík Prouza konečně procitl z ohromení. Nejenže ho zaskočil vojákův velmi bídný rétorský projev, ale navíc – přece o hamburgerech se autor ve své knize snad ani nezmiňuje? Nebo že by – poručíka polilo horko, neboť si musel připustit, že ani on obsah knihy tak dokonale nezná. Proto se takticky rozhodl svést pozornost jinam, a to radikální změnou tématu.

„Takže jsme si děj knihy tak nějak, jak se říká, polopatě shrnuli. A teď by nám třeba někdo mohl tak nějak vyložit, jaký dojem v buržoazním světě naši fotbalisté Dukly svými výkony vyvolali o naší lidově demokratické armádě.“

K výkladu se ale nikdo ze shromážděných vojáků v místnosti neměl.

Rotný Smiřický zachytil na Hospodinově mobilu dokončený komentář, kterým se hodnostář rozhodl obohatit internetovou diskuzi: „Dneska tady dyskutuují samý havlojidní sluhové placený Šórošem.“

„Nestyďte se, soudruzi, vždyť já vás neukousnu,“ povzbuzoval Prouza neúnavně přítomné shromáždění.

Bez odezvy.

Poručík Hospodin, který právě odeslal svůj komentář do internetové diskuze, podvědomě vycítil, že by měl poručíka Prouzu nějak podpořit, a tak zastrčil mobil do kapsy u kalhot a vyhodnotil situaci tak, že je zapotřebí promluvit k vojákům přímočařejším způsobem. Protože ale zachytil z Prouzovy otázky jen fragmenty, nevystihl myšlenku dotazu zcela přesně:

„Soudruzi! Tady soudruh chce jenom, abyste mu řekli, co se imperialistům v ú–es–á na fotbalistech Dukly líbilo a jestli jim tleskali.“

Takto položená otázka polila apatické shromáždění jako živou vodou, neboť téměř všichni jí porozuměli a vycítili šanci projevit vědomosti.

„Baže – tleskali,“ chytil se jako první rotný Soudek.

Svobodník dr. Mlejnek upřesnil, že imperialistům se líbilo, jak Dukla hraje.

Četař Mácha zazářil detailem, že na finálový zápas Dukly s Evertonem přišlo na dvacet tisíc diváků.

„Zato dneska budou rádi, dyž jich na mač s Bohemkou na Julisku dolezou dva tisíce,“ připomněl Střevlíček.

„Jó, ale z toho vosumnácet bude Bohemáků,“ podotkl znalecky vojín Bamza.

„Kdo by tam taky lez, když Dukla hraje takový hovno,“ odplivl se četař Mácha.

„Dyk taky proto letos spadnou.“

„Ještě maj teoretickou šanci na baráž.“

„Hovno teoretickou. Spadnou.“

Poručík Prouza sledoval tu debatu podoben Alence v říši divů. Nejenže ho nevyžádaná iniciativa poručíka Hospodina neposunula k cíli, ba měla na průběh zkoušek zcela destruktivní následky. Z posledních sil si ale spásně vzpomněl, jak by na důstojnickém učilišti vyřešil ošemetnou situaci  legendární pedagog – major Kondráč. A po bleskové analýze se rozhodl pro spásnou metodu postupného kladení otázek:

„Soudruzi!“ vmísil se rázně do bouřlivé hádky. Rozvášněné obličeje diskutujících se k němu otočily a stáhly se opět do mlčenlivých beztvarých masek. „Abychom se na to podívali tak nějak ideologicky! Uměl by nám někdo tak nějak říct, kolikrát Dukla na tom slavném buržoazním fotbalovém turnaji v Americe odešla z utkání poražena?“

„Ani jednou,“ ozval se zezadu Mengele.

„Správně!“ zajásal poručík Prouza.

Nabyl přesvědčení, že zvolený postup je správný. A že ten nenápadný sčetlý desátník prolomil nepřetržitou řadu debaklů a nakormidloval průběh zkoušek ke šťastnému obratu. Však ono to půjde! „A když tedy naše Dukla, jakožto armádní klub, ani jednou neprohrála,“ pokračoval motivačně Prouza, „co si buržoazní imperialisté tak nějak psychiatricky museli pomyslet o síle naší lidově demokratické armády?“

„Že naše lidově demogratická armáda –“ nadechl se desátník Mengele a znejistěl. „Že je –“

„Ano?“ hltal ho očima poručík.

„Je plná fotbalistů.“

………………..

Dukla – Bohemians 1:1


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *