Saturnin (29. kolo)

Saturnin (29. kolo)

(věnováno Zdeňku Jirotkovi)

 

I

Dopis od Saturnina

Velikonoční plány zmařeny

Úvahy o Miloušově povolání

 

Podle původní představy jsme slečna Barbora a já plánovali prolenošit onen prodloužený velikonoční víkend v dědečkově domě na venkově. Saturnin mi v posledním dopise sdělil, že s dědečkem zúročili mnohaměsíčního úsilí jejich „Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru“, a to do podoby vědecké studie. Přičemž dědeček prý projevil přání, abych si rukopis před vydáním přečetl a sdělil mu na obsah studie osobní názor.

Představoval jsem si, jak v pátek se slečnou Barborou usedneme do jejího rapidu, že po příjezdu k dědečkovi všichni povečeříme u jednoho stolu a pak si u otevřené láhve francouzského vína zahrajeme všichni kanastu. O sobotním jitru, že budeme lenošivě vyspávat v poduškách. A po obědě, že si u sklenky cherry pročtu dědečkovu a Saturninovu studii. A konečně v neděli, že si se slečnou Barborou vyjdeme na procházku do lesa, kde ji nenápadně zavedu na ono osudové místo, na kterém kdysi tak rafinovaně ulomila hlavičky zápalek, které rozhořely city mezi námi dvěma. A že ji na tomto místě požádám o ruku.

Avšak člověk míní a život mění a neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Tím nechci vyvolat podezření, že bych snad začal užívati přísloví a pořekadel, která se mi nadále z duše protiví. Pouze chci napovědět, odkud vítr zavál, když mi poštovní doručovatel toho líného jarního dopoledne předával doporučený dopis, jehož rukopis jsem bez zaváhání identifikoval, aby mi vzápětí na čele naskočily vrásky o hloubce poctivé podzimní orby.

Tušíte správně, že odesilatelkou byla teta Kateřina, která v dopise důrazně oznamovala, že je nezbytné, aby se naše rodina o nejbližší sobotě sešla, aby nám mohla být oznámena zcela zásadní informace týkající se Miloušova soukromého života. Tato informace nám prý bude sdělena v restauraci Sousedský pivovar Bašta, a to v průběhu oběda, na který jsme srdečně zváni, pokračovala v dopise teta Kateřina. S dovětkem, že pojmem oběd je míněn hlavní chod s tím, že případnou polévku, dezert a nápoje si každý uhradí ze svého.

Tento příznačný projev velkorysosti u tety Kateřiny mne pochopitelně nemohl zaskočit. Čemu jsem ovšem pranic nerozuměl, byla k dopisu přiložená volná vstupenka na fotbalové utkání Bohemians datovaná na tentýž den odpoledne. Příval otázek vyvolával i tetin chlubivý přípis, jímž byl dopis zakončen:

 

P.S. Milouš obsadil významný manažerský post.

 

Doktor Vlach, který byl toho dne u mne doma právě na přátelské návštěvě, rovnou kategoricky vyloučil úvahu, že by snad Milouš mohl obsadit jakýkoliv významný manažerský post v instituci zvané Česká pošta.

„Důkazem o tom budiž skutečnost, že tento dopis vám byl úspěšně doručen,“ pravil.

Mínil dále, že není prakticky možné ani to, že by se Milouš stal manažerem v jaderné elektrárně, neboť v takovém případě bychom nyní již spolu nehovořili na mé obývací lodi, nýbrž na věčnosti.

Tvrzení doktora Vlacha bylo jako obvykle poněkud přehnané, ale nelze upřít, že doktor Vlach ani já jsme neměli žádných pochybností o tom, že ať Milouš získal vysoký manažerský post kdekoliv, očekává tento podnik nevyhnutelně podobně neblahý osud jako továrnu jeho otce, strýce Františka. Lze jen doufat, že se to obejde bez výbuchů a ztrát na lidských životech.

 

II

Úmyslně pozdní příchod

Saturnin vynáší proroctví

Teta Kateřina přilnula k novým barvám

 

Nebyl bych upřímný, pakliže bych tvrdil, že jsem onoho sobotního dne úzkostlivě dbal tomu, abych na rodinný oběd dorazil takzvaně dochvilně.

Dopoledne jsme se sešli se slečnou Barborou na Újezdě, abychom se vyvezli lanovou dráhou na Petřín, odkud jsme si udělali procházku zdejšími sady. Snažil jsem se, aby rychlost naší chůze dala se označiti termínem volná, celou cestu jsme se drželi za ruce, povídali jsme si o budoucnosti a já opatrně nadnesl před slečnou Barborou, je-li téhož názoru, že má loď by mohla být dostatečně prostorná pro nás oba. Slečna Barbora se nad tím krátce zamyslela, načež k mé radosti odvětila, že se domnívá, že ano.

Pak už mi nemohla tento den pokazit žádná událost.

Když jsem se s lehkým zpožděním blížil k Sousedskému pivovaru Bašta, již zdálky jsem zahlédl, že před dveřmi restaurace postává Saturnin s cigaretou v prstech.

„Neříkal jste, Saturnine, o Vánocích, že od nového roku s cigaretami skoncujete?“ dobíral jsem si jej přátelským žertem.

Saturnin nehnul byť jen jediným rysem ve tváři. Počal udusávat cigaretu o hranu popelníku, aby přitom projevil skromný názor, že je sice nespravedlivé, aby mi dopředu kazil chuť k jídlu, ale že není co tajit, takže až se osobně přesvědčím, s kým dnes budu nucen obědvat u jednoho stolu, pocítím velmi pravděpodobně nutkavou potřebu opatřit si na uklidnění drogu mnohem silnější, než je obyčejná cigareta.

Musím přiznat, že mne Saturninova hlasová tónina znejistěla. Podezíral jsem jej, že jako obvykle přehání, ale přesto jsem nedokázal odolat zvědavosti a nezdvořile jsem nahlédl oknem do interiéru restaurace. Za stolem již seděl doktor Vlach, který se tvářil neutrálně a mlčel. Dále jsem spatřil dědečka, který se tvářil rezignovaně a taktéž mlčel. Dále jsem spatřil Milouše, který měl ve tváři výraz dřevěné hračky a taktéž mlčel, avšak v jeho případě je takový stav žádoucí. V těsné Miloušově blízkosti seděla mladá žena, která se znuděným výrazem bez zájmu míchala brčkem limonádu ve své sklenici. A konečně se zde nacházela teta Kateřina, která poskakovala a rozverně rozhazovala rukama okolo manželského páru středního věku. Zvlášť mou pozornost upoutal onen nakrátko střižený muž v saku. A byl-li bych netaktní, upoutalo by moji pozornost taktéž jeho mohutné břicho, přes které by nebylo možno dopnouti žádné sako konfekční velikosti.

Otázal jsem se Saturnina, nakolik je možné, že je mi ten muž povědomý. Saturnin pravil: „Odpověď na tuto otázku, pane, je odvislá od toho, jakou pozornost věnujete v denním tisku zprávám týkajícím se ekonomické kriminality.“ A stručně mne obeznámil s informací, že teta Kateřina poznala rodinu zmíněného muže během zimní dovolené v Chamonix, kde se přátelsky sblížili a od té doby prohlubují důvěrné vazby.

Měl jsem v úmyslu zapálit si rovněž cigaretu a dozvědět se více, avšak náš hovor se Saturninem přerušilo rázné otevření dveří restaurace, z nichž se vyřítila teta Kateřina. Byla dnes vyzdobena zvláště výraznou rtěnkou zelené barvy a dále zelenočernými náušnicemi a zelenočernou fotbalovou šálou. Přeměřila si nás oba odtažitým pohledem a plamenně nám vyčetla, co se zde vybavujeme, když nám na stole již dobrou minutu stydne jídlo, a zda-li si uvědomujeme, že nechat na sebe milostivě čekat je společensky krajně nevhodné.

Přepadla mne myšlenka, že by bylo trefné odvětit tetě Kateřině v duchu přísloví, že husy přece klasu dočkají, avšak ovládl jsem se. Teta Kateřina ale zřejmě mé myšlenky bystře přečetla i tak, neboť blýskla očima, napřed po mně a vzápětí po Saturninovi, a s opovržením sykla: „Jaký šel, takového potkal!“ Načež se ve dveřích otočila a zamířila zpět do útrob restaurace. Ale ještě jsme zřetelně zaslechli, jak nás popohání, abychom nezdržovali, že už za chvíli začíná utkání, k čemuž výsměšně dodala: „Dneska to Bohemce natřeme! Dostane od nás bůůůůra!“

Optal jsem se Saturnina, co si o tom myslí, jelikož mé fotbalové povědomí je na stejné výši jako to tenisové, a Saturnin na můj dotaz pravil: „Mohu se samozřejmě mýlit, pane, ale domnívám se, že hlad má velké oči a že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, neboť dějiny píší vítězové.“

 

III

Jsem si vědom toho, že každé pořádné vypravování má končit svatbou, a jsem rád, že nemusím své čtenáře v tomto důležitém bodu zklamat. Za krátký čas poté se v kostele svaté Ludmily na Vinohradech slečna Peltová provdala za našeho Milouše, toho času ustanoveného jako manažera odpadového hospodářství ve fotbalovém klubu FK Jablonec.

 


Bohemians – Jablonec 1:0

Nabral jsem menší zpoždění, ale jak by pravila teta Kateřina: "Kdo si počká, ten se dočká." Takže dnes konečně ten slibovaný Saturnin.

Zveřejnil(a) Jan Malinda dne Neděle 28. dubna 2019


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.