Padesát odstínů šedi (27. kolo)

Padesát odstínů šedi (27. kolo)

(věnováno E. L. Jamesové)

…………………………..
Christian se náznakem zmínil o nějaké Bohemce. Prý by mě tam snad jednou mohl vzít, ale pouze pod podmínkou, že k tomu seberu dost odvahy. Pak bych tam prý mohla zažít úplně bláznivě nejsilnější orgasmus. Silnější než cokoliv jiného. Nejsem si vůbec jistá, jestli Christian jen žertoval, nebo jestli je něco takového možné. Šíleně mě štve, že to nedovedu odhadnout. A ke všemu ta nesnesitelná touha to poznat, skoro se mi nedaří potlačit rozčilení a nervozitu.

Christian ale už od listopadu opakuje, že ještě nenadešel ten vhodný okamžik, abychom se tam spolu vypravili.

Po Vánocích o tom přestal mluvit úplně.

„Proč nemůžeme jít třeba tuhle neděli?“ nadnesla jsem opatrně v lednu.

Nakrčil čelo.

„Jsem zvyklý rozhodovat, kdy je ta pravá chvíle, slečno Steelová,“ utrousil. „A to za všech okolností.“

Ale včera večer mi Christian nečekaně zavolal a tajuplně řekl:

„Máš pocit, že bys to mohla zvládnout? Cítíš se na to dostatečně silná? Chceš to zažít?“

Samozřejmě, že to chci zažít! Chci to zažít už pět měsíců!

„No dobrá, jak tedy myslíš,“ broukl ledabyle do telefonu a povzdechl si, jako by mě chtěl od toho nápadu mučivě zrazovat.

Takže dnes konečně nastal den D! Čekala jsem na něj tolik týdnů, ale teď začínám hrozně pochybovat. Má vnitřní bohyně po mě blýskne přísným pohledem a nedůtklivě dupne svou malou nožkou. Ona na to připravená je. Je připravená na cokoliv s Christianem Greyem. I na Bohemce. Ale co já – šedá myš Ana Steeleová, jsem na to připravená já?

„Poslyš, přemýšlel jsem o tom celou noc a možná jsem se s tou Bohemkou unáhlil. Nechceš místo toho raději zajít někam na večeři?“ broukne Christian, když k němu odpoledne nasedám do auta, které jako vždy řídí Taylor.

Proč Christian najednou bere zpátečku? Co tím sleduje, že si to najednou rozmýšlí? Chce mě ještě víc potrápit?

„Pokud už jsi koupil ty lístky, tak tam pojďme, ať nepropadnou,“ snažím se odpovědět úplně nezúčastněným tónem, ale můj hlas je příliš plný touhy. „Nebo jsi je snad nesehnal?“

Bingo, zasáhla jsem jeho ješitnost.

Christiana se to muselo vnitřně dotknout, protože beze slova náznakem povytáhne z peněženky vstupenky, aby ukázal, že je dokonale připravený. Okamžitě se mi prohlubuje dech a zrychluje tep. Jak jen tohle dělá? Vždyť mi ukázal jen malý kousíček toho lístku s čárovým kódem – a moje hormony na počest té události uspořádají divokou párty.

Vystupujeme z auta před stadionem.

„Víš, že nemusíš dělat nic, co bys nechtěla, že ano?“ ujišťuje se Christian, zatímco se proplétáme davem a blížíme ke vchodu. Jeho tón je vážný až horečnatý a jeho pohled je najednou tak ohnivý, až mě to zaskočí.

„Nikdy bych neudělala nic, co bych nechtěla, Christiane.“

Jakmile to však vyslovím, už si tím nejsem zdaleka tolik jistá, protože právě teď bych pro toho muže, co kráčí vedle mě, nejspíš udělala cokoliv. Ale zabírá to, Christian už se zdá klidnější.

Postupujeme mezi hloučky lidí k bezpečnostní prohlídce.

Už přicházím na řadu.

Security mě začíná letmo šacovat, zlehka se dotkne mého pasu. Ten nečekaný a vzrušující dotek mi způsobuje závrať a slastné trnutí od pasu dolů. Proletí mi hlavou – pakliže to se mnou cloumá tak mocně už tady, jaká síla mě asi čeká tam uvnitř?

Jako zmámená procházím vstupní branou, Christianovi v zádech. A je to tady. Ocitám se na malém tísnivém prostranství v záplavě mužnosti zahalené do zelenobílých barev. Vzduch kolem nás jako by se plnil statickou elektřinou, která srší ze všech stran a která mě spoutává. Přivřu na vteřinu oči v chabém pokusu to ignorovat.

Christian naznačí pohledem k fanshopu.

„Bude ti vyhovovat, když tam jen krátce nahlédneme?“

„Christiane, já o fanshopech nic nevím. Jsem si jistá, že to bude v pořádku,“ odpovídám tiše a obezřetně. Srdce mi nejspíš vytluče díru do hrudníku. Nejradši bych odtud utekla. Co tady vůbec dělám? Ty víš moc dobře, co tady děláš, jízlivě se na mě zašklebí má vnitřní bohyně. Ano, chci skončit s Christianem na tribuně.

Christian mi na plánku stadionu ukazuje, kde přesně budeme sedět.

„Myslíš, že se cítíš dostatečně statečná, abys to zvládla? Abychom si šli sednout na naše místa?“ nadhodí. V očích mu šibalsky zablýskne.

Můj žaludek skáče salto mortale – on mě vážně chce vzít nahoru na tu tribunu… Pravda, jeho hlas zná přitom trochu zvráceně, ale tenhle krásný, zvláštní, zvrhlý muž mě chce vzít na tribunu!

Ztrácím půdu pod nohama.

Můj dech stále zrychluje.

„Teda, jestli to chceš. Nehodlám tě do ničeho nutit.“

„Ano,“ hlesnu jako v mátohách, když mám nízký tlak. Lehce se mi zatmívá před očima, taktak že neomdlím.

„Jak si přejete, slečno Steeleová,“ šeptne Christian a jeho tvář ozdobí hříšný úsměšek, jehož účinek mnou prostupuje až úplně… dolů. „Už se nemůžu dočkat, až tě tam vezmu, slečno Steeleová.“

Úplně vidím ten šibalský záblesk v jeho očích. Jak může z deseti malých slov udělat tak mučivý příslib? Plameny zvědavosti mě olizují, div v nich neuhořím, ale odolávám nesnesitelnému nutkání k dalšímu letmému pohledu.

Christian mi přikáže, že teď musím zavřít oči. Říká, že musím jít poslepu, on že mě nahoru na tribunu povede.

Poslechnu jako ta nejposlušnější školačka.

Cítím, jak mě jemně svírá za zápěstí a vede mě vzhůru po vysokých schodech.

Všude kolem doléhá k mým uším napjaté hučení mužských hlasů, které do mě narážejí mnou, prostupují mnou, rezonují.

S každým dalším schodem, kdy stoupáme kamsi k vrcholu, mám pocit, že snad i já se blížím k jakémusi nepopsatelně silnému vrcholu.

Další schod.

Vzdychnu a vnímám, jak mnou ta slast prostupuje až do slabin. Cítím, jak vlhnu. Ach, prosím, zažebrám v duchu. Když došlápnu na desátý schod, ocitám se na pokraji… něčeho…

„Ty jsi ale statečná mladá dáma,“ špitne mi do zad Christian. „Hrozně tě obdivuju.“

Jeho slova působí jako nějaká roznětka, zažehnou mi krev v hlavě.

„Teď se zastav, bejby, a zahni doprava,“ vydechne Christian.

Stále mám zavřené oči. Procházím pomalu dlouhou řadou, až mě Christian zadrží a naznačí, abych se posadila. Třesu se jako osika. A je to tady. Konečně, po takové době se chystám usednout na tribuně Bohemky, a s nikým jiným než s Christianem Greyem.

Dýchám mělce, poslušně mám dál zavřené oči.

Cítím, že Christian usedá vedle mě. Cítím, jak se ke mně pomalu přiblíží na pár milimetrů. Vnímám jeho sexy parfém. Srdce se mi roztluče do ještě vyšších obrátek, ve spáncích mi zdivočele bubnuje krev. Touha, hutná a rozpálená, mi zaplavuje každou vlásečnici v těle.

„Máš vůbec představu, co to s tebou udělá, až otevřeš oči?“ nadnese Christianův hlas mírně, zatímco se kolenem otře o mé stehno.

Vrcholky mých ňader na to zareagují ještě mocnějším zpevněním.

„Je tady hrozně těsno, viď? Jsi v pořádku?“

Tiše zasténám. Jsem sotva schopná vstřebat všechny ty divoké pocity, které mě zachvátily – nebo jsou to rozběsněné hormony? Má vnitřní bohyně mi přikazuje, abych už obě oči otevřela, ale já, Ana Steelová, si to netroufám. Snažím se ze všech sil zakrýt, že sténám. Do podbřišku se mi vlévá horoucí teplo. Co se to se mnou, bože můj, jenom děje?

„Poddej se tomu, bejby,“ špitne Christian a já cítím, jak se při tom potutelně usmívá, ale vzápětí mi mysl zatmí mocná síla, která se jako mořská vlna rozlije z podbřišku všemi směry do každého zákoutí mého těla, které se tříští na milion kousíčků.

Proboha. Tohle bylo… neuvěřitelné.

Teď už chápu, co měl Christian na mysli, když mi sliboval, že tady zažiju něco mimořádného.

Mělce přerývaně dýchám.

Christian počká, až ve mně dozní ta nejsilnější vlna slasti a šibalsky se zeptá.

„Tak co? Měla jsi to krásné?“

Se zaťatými zuby slabě zatřesu hlavou a cosi nesrozumitelného zamumlám.

Nemůžu se z toho pořád vzpamatovat.

„Pokud jsi na sebe byla hodná, slečno Steelová, tak už můžeš otevřít oči. Ale pomalu!“ přikáže mi jemně.

„Mmmm…“ zakňourám.

„Nespěchej,“ vyzve mě Christian vlídně a já ho po pár váhavých vteřinách uposlechnu.

Do očí mi začíná vnikat sytě zelená barva. Rozeznávám ji: spatřím pod sebou svěže nejzelenější trávník, jaký jsem kdy spatřila. Úplně mě to oslepí. Zmateně se rozkoukávám.

Uprostřed hřiště právě nastupují dvě různě barevná mužstva.

„Tohle, co jsi právě prožila, byl jenom takový nesmělý začátek. Čeká tě totiž ještě něco daleko, daleko silnějšího,“ pronese potutelně Christian.

Bože můj! Co silnějšího může mé tělo ještě snést, aniž bych se z toho dočista zbláznila? Pokud má Christian pravdu, dá se tak mocná extáze vůbec přežít?

„Teď zažiješ hodinu a půl nesnesitelného mučení,“ pokračuje Christian. „Budeš prosit, budeš škemrat, ať už je konec, ale ty zůstaneš tady. Rozumíš? To je můj příkaz a ty ho uposlechneš.“

Páni, nedokážu na to absolutně nic říct. Jen lapám po dechu.

„Ale přijde i odměna,“ změní tón Christian. „Jednou tady zažiješ naprosto neuvěřitelný sex.“

„Aha? A kdy?“ hlesnu poddajně.

Christian se chlípně pousměje:

„Až tady bude hrát Slavie nebo Plzeň. To s námi vždycky rozhodčí báječně vymrdá.“

————————-

Bohemians – Mladá Boleslav 0:0

Varování: při čtení dnešní Zelenobílé vykrádačky vám můžou začít tvrdnout bradavky!

Zveřejnil(a) Jan Malinda dne Neděle 7. dubna 2019


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.