Babička (26. kolo)

Babička (26. kolo)

(věnováno Boženě Němcové)

……………….
XV.
Nadešlo dne, kdy babička vypravila se s dětmi na dovolenou do Neapole, kam pozvala je k sobě do vily velkoryse paní kněžna na jarní ozdravení po krušné podhorské zimě.

„Ať se mi slušně chováte,“ přikazovala matka, na pražském letišti je vyprovázejíc; „ať se mi v moři neutopíte, krémem s vysokým faktorem proti spálení se mažete a paní kněžně pěkně ruku políbíte.“

„Vždyť my to nějak spravíme a do týdne jsme zpátky,“ ujišťovala babička.

V letištní hale u přepážky odbavili kufry patřící Adelce, Vilímovi, Janovi a Barunce a taktéž babiččinu malovanou truhlu i kolovrat, bez něhož být nemohla.

Přistoupili dále k prohlídce u rentgenu. Tu, nastojte, velká mrzutost nastala celé výpravě. Pracovník bezpečnostní kontroly nahmatal babičce cosi v kapsáři řkouc: „Copak to tu máte, babičko?“ Babička sáhla do kapsáře a na klín vykládala růženec, kudlu, několik chlebových kůrek, kousek tkanice a láhev kontušovky; ta patřila darem pro paní kněžnu. Když to babička pracovníkovi bezpečnostní kontroly všecko podala, doložila: „Ještě něco tu mám!“ a hned z pytlíku osvobodila koťata. „To jsou koťata májové, čtyr barev, ty chytají výborně myši; dobré budou jistě i v domě neapolském,“ pravila.

S bezpečnostním pracovníkem ale nebylo o noži, láhvi ba ani koťatech žádné řeči a babičce všecko z kapsáře, až na chlebové kůrky, odňal a zabavil.

K odpoledni přistáli na neapolském letišti Capodichino. I jak to tady bylo cizí než doma v Starém bělidle! Na louce potkávala se babička s lidmi, kteří hned pozdravovali „Pochválen buď Ježíš Kristus“ aneb „Dej Pánbůh dobrý den“. Kteří se zastavili, zeptali se: „Kampak, babičko? Jak se máte? Co dělají vaši?“ a hned od nich se něčeho dověděla. Ale na letišti? Tam nebylo žádného pořízení! Tu běžel premovaný check-in agent, tu stevardka v uniformě, tu hlasitě telefonující pán s kufrem a zase jiný pán s kufrem, a každý nesl hlavu výše než mu narostla. Jestli některý z nich babičku pozdravil, řekl jen tak zběžně „Hello“ nebo „Bon Giorno“ a babička se začervenala a nevěděla, má-li říci „Až na věky“ nebo „Dejž to Pánbůh“. Pak vypravovala doma: „Tam na tom letišti je pravý babylón!“

Konečně se přece dostala babička s dětmi i se vší bagáží k parkovišti, kde na ně osobní komorník paní kněžny v limuzíně již čekal, bruče si taliánsky pod nos: „Ty vrchnosti mají divných libůstek; aby člověk byl k službě sprosté babě a dětem.“

Zastavili až Castellamare před vznosnou přímořskou vilou s podloubím, vysoko nad ním čněla atika s balustrádou, rozličnými vázami a sochami. Komorník otevřel babičce dvéře u automobilu, pomohl jí vystoupit, vynosil všecku bagáž a vešel volným krokem do dubových těžkých dveří vily. Za chvilku vrátil se, a nechav dvéře otevřené, pokynul milostivou tváří, aby vešli. Babička s dětmi vstoupila do skvostného středomořského interiéru. V dětech se tajil dech, nožky se jim sklouzaly na mramorové podlaze hladké co led. Babička byla jako u vidění, rozmýšlela se, má-li šlápnout na ty protkávané koberce. „Je toho věčná škoda,“ povídala si. Než co dělat, ležely všude a komorník také po nich chodil. Vedl je skrze kuchyni, budoár, knihovnu až k běloskvoucí terase s velkorysým výhledem na moře.

U stolu v křesílku s područkami kaštanovo-ořechové barvy seděla kněžna v dlouhých letních šatech žluté barvy s žabičkovaným horním dílem. Právě odložila tablet z ruky, když babička s vnoučaty do dveří vstoupila. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdravila uctivě se pokloníc. – „Na věky! Vítám tě, stařenko, i s dětmi!“ odpověděla kněžna. – Děti byly všecky omámeny výhledem na azurovou mořskou hladinu, ale babička na ně mrkla a hned šly políbit paní kněžně ruku. Ona je políbila na čelo.

Adelka, Barunka, Vilím i Jan stáli jako pěny, oči jejich ale skákaly z Vesuvu na parníky a trajekty brázdící mořskou hladinu a v dálce na ostrov Capri, který se ztrácel v mlžném oparu; kněžna se na ně podívala a s úsměchem ptala se jich: „Líbí se vám zde?“ – „Ano,“ pokynuly všecky najednou. – „Což je o to, těm by se tu hezky rejdilo a nedaly by se prosit, aby zde ostaly celý rok,“ pravila babička. – „A jak se tobě líbí v Neapoli?“ ptala se kněžna babičky. – „Je tu vzduch jako po letní bouřce a teplo jako u kamínek, ale letět bych sem vícekrát nechtěla,“ zakroutila hlavou babička. – „A proč ne?“ tázala se kněžna s podivením. – „Proč bych měla ubližovat životnímu prostředí? Cožpak dopravní letadla nenarušují emisemi oxidu dusíku ozónovou vrstvu? Cožpak emise skleníkových plynů nevedou ke globálnímu oteplování? Nad mojí hlavou už slunce vycházet a zacházet dlouho nebude, ale na čem může mi záležet na sklonku života více, než aby vnoučata moje mohla na této planetě ještě nějaký ten pátek ve zdraví ze života se těšiti?“ pravila babička.

„Nemysli si, stařenko, někdy je cestování letadly nevyhnutelné,“ namítla kněžna a zadívala se z terasy směrem k neapolskému fotbalovému stadionu. „Jakpak by se místní chasa jinak přepravovala tu do Anglie, tu do Ruska, když hraje co chvíli evropské poháry? Vlakem sotva, tím méně autobusem.“ – „Ba, jen ať si evropské poháry hrají,“ přikývla babička. „Zajisté jsou to boháči a Pán bůh chtěl, aby jim náležel panský život. Já jsem přivyklá chudé Bohemce a jsem šťastna, že přečkala tolik neštěstí, i když kolikrát živoří, pláče hlady a musí strpět všelijakou nepravost. Stačí mi, že Bohemka je stále živa, pro mne za mne nemusí být světaznámá.“

„To se mejlíš, stařenko,“ vskočila jí do řeči kněžna, „každý touží po úspěchu a věhlasu. Tebe snad nemrzí, že Bohemka musí rok co rok bojovat o záchranu? Že si každý od ní jen bere a ona všecky body rozdává? Že váží cestu do Plzně, jako vposledku, a vrací se zas s prázdnou? Že je věčně chudá?“ – „Dost možná, milostivá paní, že nuzný člověk nepozná mnoho štěstí, ale kolikrát je větší neštěstí, když chudák najde poklad a zbohatne; nemaje panských zvyků neví, jak s nenadálým jměním naložit, začne se chovat jako opilý a brzy je trpce ve psí. Ne, ne, kdo z bohemácké krve pochází, ať zůstane při skromnosti a snáší zlé s dobrým. – Ale milostivá paní, já se pustila do povídání, jako bych na přástvě tu byla; promiňte mé sprostnosti,“ doložila babička, dokončíc své vypravování. „Tvé vypravování, stařenko, bylo mi jako vždy velmi milé, nevíš ani, jak ti jsem za ně povděčna,“ řekla kněžna, položíc ruku na babiččino rámě. „Nyní ale běž si nohy v moři po tak dlouhé cestě svlažit. Myslím, že i děti nemohou dočkati se té chvíle. Moře je zjara frišné, avšak zmoženým chodidlům po dlouhé cestě tím spíš uleví.“ – To řkouc, předala babičku a děti do zodpovědnosti komorníkovi.

Komorník přicházeje ukázat babičce a dětem, kudy vede nejkratší pěšinka k moři, ohrnul nos a pomyslil si taliánsky: „Divný to rozmar takové dámy, hostit ve své vile sprostou babu.“

Kněžna ale stála terase a dívala se za odcházejícími, dokud vidět bylo světlé šaty dětí a bílou holubičku babiččinu mezi olivnovníky prokmitat. Odcházejíc pak do lednice pro sklenku vychlazeného prosecca, šeptala si: „Šťastná to žena!“

—————–

Viktoria Plzeň – Bohemians 3:2

Vykradená Babička. Jinak já jsem ji nikdy dřív nečetl, ve škole do čtenářskýho deníku jsem ji tenkrát klasicky od někoho obšlehnul, takže mě až teď celkem překvapilo, jak nesnesitelná to byla bába.

Zveřejnil(a) Jan Malinda dne Středa 3. dubna 2019


2 Replies to “Babička (26. kolo)”

  1. Skvělé, díky moc za počtení z Babičky. Přiznám se, že se mi nikdy nepodařilo dočíst druhou kapitolu. A nyní znám i další.

  2. Jak jinak, zase fantazie na entou. Nelze než gratulovat a zase gratulovat. Kdybys Honzíku uměl anglicky jako tvůj brácha tak by to bylo na Pullitzerovu cenu. Makej na těch řečech lépe řečeno jazycích.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.