Tři muži ve člunu (23. kolo)

Tři muži ve člunu (23. kolo)

(věnováno Jerome K. Jeromovi)

………………………….
XVI
Obzvláště hladové ráno – Harrisova metoda výběru restaurace – Konflikt na Botiči – Klobása uchrání Harrise od jisté smrti – Spiklenecký fanoušek – Úprk z Vršovic.
Nazítří ráno jsme se probudili pozdě a na naléhavé přání Harrisovo jsme kvapně usedli do lodě bez snídaně a vypravili se dál po proudu Botiče.

V žaludcích nám kručelo a já s Georgem jsme se shodli, že bychom se mohli bezvadně naobědvat hned tady v Hostivaři, přesněji v restauraci hotelu, v němž jsme přenocovali a odkud se během našeho kvapného balení věcí linuly neodolatelné vůně vídeňských telecích řízků, svíčkové Wellington a pečených francouzských kuřátek. Avšak Harris s tím vůbec nesouhlasil a oháněl se argumentem, že tato restaurace má v internetových recenzích hodnocení pouze 4,3, kdežto on zná v Michli jeden bezva vietnamský podniček, jenž dosahuje lepšího hodnocení 4,4.

George projevil mínění, že pakliže jde o prosté zahnání hladu, na jedné desetině v hodnocení by zas až tolik sejít nemuselo. Čas od času se George projeví docela rozumně. Což člověka překvapí. Avšak Harris to odmítl:

„V tom mém bezva vietnamském podničku se, kamaráde, tak nádherně nadlábneš, že pochopíš, že i jedna rozdílová desetinka je naprosto zásadní!“

Proplouvali jsme tedy hladoví Záběhlicemi. Po poledni jsme obepluli Spořilov a následně Bohdalec; po obou březích jsme neustále míjeli všelijaké romantické hostince, krčmy, pizzerie a bistra, avšak Harris admirálsky nakázal nezastavovat; pokaždé přitom vytáhl telefon a pohrdlivou intonací hlasitě referoval, že ten či onen podnik má hodnocení pouze 4,1 či 4,2 či dokonce jen 3,7 a s významným pohledem vždy připomínal, že ten jeho bezva vietnamský podniček v Michli má přece hodnocení 4,4.

Hlady už jsme téměř šilhali, ale ještě to trvalo půl hodiny, než Harris konečně zavelel přistát u břehu. Další půlhodinu jsme bloudili Michlí, neboť Harris ten svůj bezva vietnamský podniček nemohl nalézt, až ho George konečně spatřil na opačném konci ulice, než nás Harris vedl, načež se vyjevilo, že ten Harrisův bezva vietnamský podniček je na dnešek kompletně zamluven nějakými svatebčany, takže bylo zavřeno.

George počal Harrisovi spílat a prohlásil, že už to nevydrží a že si půjde koupit rohlík a salám do koloniálu přes ulici. Avšak Harris jej uklidňoval, aby nejančil, že tady kousek za rohem bezpečně ví ještě o jednom bezva podničku, jenž se nalézá pouhých pět minut po proudu Botiče a má rovněž báječné hodnocení, a to 4,2.

George se osopil na Harrise, že to je přeci o desetinu méně, než měla v hodnocení ta hotelová restaurace v Hostivaři, od které jsme v poledne vyplouvali o hladu.

Harris vzal George pod paží a přesvědčoval ho:

„Klid, kamaráde, na jedné desetince v hodnocení už tolik nesejde.“

Jakmile jsem Georgovi všemi prostředky zabránil, aby Harrise inzultoval, shodli jsme se, že by bylo lepší, kdyby Harris býval byl v tom svém druhém bezva podničku telefonicky ověřil, mají-li skutečně otevřeno. Což Harris s brbláním učinil a promptně tam zarezervoval stůl, přičemž direktivně pověřil číšníka, aby nám rovnou objednal třikrát hovězí vývar, že tam do pěti minut budeme.

George i já jsme se shodli, že bychom tam mohli dojít i pěšky, je-li to skutečně oněch pouhých pět minut cesty odtud; avšak Harris se domníval, že by bylo zbytečné později se k lodi vracet proti proudu Botiče, zvláště nachází-li se ten jeho bezva podniček přímo na břehu. I vrátili jsme se k naší lodi a pokračovali po proudu a Harris usedl na příď a jako navigátor vyhlížel nejlepší plácek pro přistání.

Přibližně v místech, kde se měl dle Harrisovy navigace v telefonu nacházet jeho druhý bezva podniček a kde už nám servírovali na stůl hovězí vývar, lemovaly oba břehy Botiče vysoké zdi, načež Harris usoudil, že bude lepší pokračovat v plavbě, že o pár yardů dál bezpečně zná takový malý parčík, kde lze hladce zakotvit. Avšak namísto parčíku počaly Botič lemovat ještě vyšší a strmější zdi, které vystřídaly zcela neprostupné tovární ploty a nakonec nás zhltla vybetonovaná propust pod seřaďovacím nádražím. Na několik minut nás pak zajala neproniknutelná tma, přičemž nemohu přesněji vylíčit, kterak se George dokázal na lodi přemístit, avšak když jsme opět vypluli na denní světlo, velmi urputně visel na Harrisových zádech a nepříčetně ho tloukl pádlem.

Tato scenérie, kdy loď nekontrolovaně plula Botičem, trvala několik dalších minut až do okamžiku, kdy jsme odkudsi shora jasně ucítili silnou vůni grilovaných klobás. Proplouvali jsme totiž pod ochozy stadionu v Ďolíčku, kde se scházeli fanoušci před začátkem ligového zápasu. Tato šťastná souhra náhod zachránila Harrisovi holý život, neboť George klobásovou vůni uhranutě zavětřil jako Montmorency větří hárající fenu. A upustil od Harrisova lynče a jako smyslu zbavený připádloval ke břehu. Byl skálopevně odhodlán naobědvat se právě zde, bez ohledu na to, jakého zdejší klobásový stránek dosáhl hodnocení na internetu.

Harris se jako vždy velitelsky ujal slova:

„V první řadě se musíme dohodnout, jak se na ten stadion dostaneme. Ty si běž, Jerome, stoupnout do fronty k pokladnám. Ty, Georgi, se mezitím poptej mezi překupníky, jestli by nám neprodali vstupenku na lepší místa. A mně někdo ukažte vchod, já se tam postavím na viditelné místo a ty zjištěné ceny budu průběžně porovnávat.“

To je celý Harris – ochotně vezme sám na sebe břímě veškeré práce a vloží je na bedra těch druhých. Avšak já a George jsme se domnívali, že by nebylo fér, aby si Harris sám nabral tolik těžké práce.

„Ne ne!“ řekl jsem mu. „Půjdeme si každý sehnat vstupenku sám, abychom tě té hlavní práce ušetřili.“

První byl na stadionu George. Uplatil jistého gentlemana, aby mu prodal svůj drahocenný lístek, aby následně uplatil dalších osmnáct lidí ve frontě na klobásu, aby je mohl předběhnout a vykoupit veškeré klobásy včetně několika syrových. Se všemi klobásami a třemi pecny chleba se pak uchýlil pod pergolu, kde setrval po celý zápas.

Jako druhý z nás se na stadion dostal Harris, jenž zjistil, že klobásový stánek nemá na internetu dočista žádné hodnocení, načež učinil prodavači nabídku, že by mu za mírnou provizi ve výši pěti liber mohl tuto službu zajistit.

Mne během shánění vstupenky přešel hlad, a tak jsem se vypravil na tribunu za účelem shlédnutí lokálního mače mezi domácími Bohemians a hosty ze Slavie.

Usedl jsem na zaplňující se tribuně na své místo a očekával jsem, kdy si do mé bezprostřední blízkosti konečně přisedne ten nejobtížnější divák ze všech přítomných diváků. To je totiž tak: nevím, čím jsem si to vysloužil, ale odjakživa mám nevýslovné štěstí, že ať se ocitnu v divadle, ve vlaku či v klubu, pokaždé si na místo vedle mne musí přisednou ten nejobtížnější otrapa ze všech.

Možná jste to sami někdy zažili kupříkladu na letišti, kdy těsně před nástupem do letadla sedíte v té maličké vydýchané místnosti a očima přejíždíte po pasažérech, kteří s vámi poletí na dovolenou. Načež vám zrak ulpí na tom příšerně zpoceném tlouštíkovi važícím dobrých osmdesát liber, který v neohrabaných tučných prstech mačká hamburger, dýchavičně se do něj zakusuje, přičemž mu tatarka kape na plážové tričko, na němž vás hypnotizérsky poutají obří propocené koláče v podpaží.

„Chudák ten, kdo vedle tebe bude sedět,“ probleskne vám hlavou myšlenka, která se vám při nástupu do letadla vrátí, jakmile tlouštíka ucítíte v zádech; načež pojmete obavu, aby neseděl poblíž vás, neb obzvláště zapáchá.

Když pak usedáte na vaše místo, s hrůzou shledáváte, že tlouštík se v uličce zasekl přímo vedle vás; nacpává si batoh do zavazadlového prostoru nad vaší hlavou. Och, jen to ne, prochvívá vám hlavou děs, abyste vzápětí shledali, že tlouštík se s funěním souká na trojici sedadel přes uličku.

„Uf, to bylo o fous,“ zklidní se vám tep a začtete se do The Daily Telegraph; avšak nestihnete očima přelétnout ani titulky na první straně a periferním pohledem zneklidněně postřehnete, že tlouštík se s kýmsi dohaduje, ukazují si navzájem palubní vstupenky. A tlouštík se vzápětí s nadlidským soptěním vysoukává zpět do uličky a – vy rezignovaně sledujete, jak se s funěním procpává přes vás, přičemž se o váš nos otírá oním tričkem pokecaným tatarkou, aby ztěžkle jako pytel cementu dosedl hnedle vedle vás.

Takové já mám tedy štěstí. A nejobtížnější divák nezůstal doma ani tentokrát, proklestil si na tribuně cestu uličkou, aby usedl za má záda o řadu výš. Byl to ten typ vyžilého konspirátora, jenž za vším vidí spiknutí mocných.

„Nójó! Dneska píská Královec, ten zas jako dycky bude otáčet fauly proti nám!“ ozval se konspirátor současně s úvodním hvizdem.

„Nójó, už to začíná!“ rozkřičel se hned v první minutě. „Nám by dal za tenhlecten zákrok červenou, jim nedá ani žlutou. To je jasně podplacený!“

„Nójó! Teď nám dáš výhodu, když nám to vůbec v ničem nepomůže! Ale to děláš jenom naoko. Abys zakryl, že seš proti nám zaujatej!“ stěžoval si vzápětí.

Nevím jak vy, ale já se s těmito lidmi zásadně do vášnivých debat nepouštím, neb v diskuzi s nimi nemůžete nikdy obstát; na všechno mají neprůstřelnou odpověď. Vždycky mi to připomene chudáka strýce Podgera, který také podlehl spikleneckým teoriím. V životě jste nepocítili hlubší beznaděj, jako když si můj strýc Podger přečte něco na internetu a pohoršlivě to okomentuje.

A teta Podgerová řekne, aby toho nechal, že se zase pohádá, a strýc Podger řekne:

„Ále co bych se pohádal? Copak Jerome si snad taky nemyslí, že CIA nás chce ovládnout, abychom přestali používat selský rozum, a proto na nás z nebe sypou chemtrails?“

Na tuhle udičku se nikdy nesmíte chytit; předem víte, že nemůžete vyhrát, jenže ta pitomost vám tak zaslepí mozek, že opatrně namítnete:

„Chemtrails jsou snad nesmysl, ne? Konspirační teorie.“

„Termín konspirační teorie vnesla mezi lidi CIA, aby zdiskreditovala osoby, které se vyjadřují skepticky,“ mávne rukou strýc Podger.

„Chemtrails jsou nesmysl,“ namítáte. „Jsou to kondenzační páry. To ví každý vědec.“

„Každý vědec?“ směje se vychytrale strýc Podger. „To říká jenom ta většina vědců podplacená CIA. Ti nepodplacení o chemtrails napsali spoustu vědeckých studií.“

„A proč tihle vědci neučí na žádné pořádné univerzitě?“ nedáte se.

„Vyhodili je! Protože jejich názory ohrožujou plány CIA!“

„Prosímtě, kde jsi to četl?“ začínáte propadat zoufalství.

„Na internetu. Tam se dozvíš pravdu. Ale CIA to došlo, tak proto teď chce internet cenzurovat!“

„Internet cenzuruje Čína.“

„A dělaj správně! To je jenom jejich logická obrana, aby jim to tam CIA dočista nerozvrátila!“

Po hodině téhle debaty chcete vyskočit z okna, neboť za všechno může CIA. A když znechuceně odcházíte, slyšíte, jak strýc Podger triumfálně zvolá:

„CIA tě pěkně ovládá, ale ještě zbývá pár lidí, kterým to zdravě myslí!“

Zápas v Ďolíčku skončil domácí prohrou 0:3, ale konspirátor sedící za mými zády odcházel s uspokojeným přesvědčením podobně jako strýc Podger:

„Nójó! Neříkal jsem to?! Dopadlo to přesně tak, jak sem říkal. Zase jsem měl pravdu!“

Když jsem se vrátil k lodi, byl tam už George a nevypadal vůbec zdravě; nebylo mu valně do řeči, jen seděl sklesle na širokém kameni a škytal.

Chvilinku na to přikvačil i usměvavý Harris. A obhlédl znalecky situaci, vzal nazelenalého George pod paží a řekl mu:

„Já ti povím, co ti je, kamaráde. Máš překyselený žaludek. Popojedem hezky dál, já znám tadyhle kousek po proudu podniček, kde dostaneš nejlepší fernet, jaký jsi kdy ochutnal, a ten tě vcukuletu postaví na nohy. Ba co víc – ten podniček má na internetu hodnocení 4,5!“

Bohemians – Slavia 0:3

Dobré ráno, tady máte zas něco na čtení, ať už cestujete do práce vlakem, autobusem, metrem, tramvají. Anebo ve člunu.

Zveřejnil(a) Jan Malinda dne Úterý 5. března 2019


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.