Kocour Mikeš (22. kolo)

Kocour Mikeš (22. kolo)

(věnováno Josefu Ladovi)

……………………………………..
Mikeš vyučuje fotbalisty
Jednou v úterý babička Ševců poslala kocourka Mikeše do Uhříněvsi, aby tam zanesl oběd staré tetičce Frantákové, která byla nemocná a sama si už nemohla nic uvařit.

Je vám to jistě, milé děti, divné, proč babička Ševců do Uhříněvsi neposlala Pepíka, ale ten měl zrovna ve škole odpolední vyučování. Babička už poslala s obědem Mikeše do Uhříněvsi několikrát a vždy s ním byla spokojena. Dobře věděla, že Mikeš si už dokáže na nádraží v Mnichovicích sám koupit jízdenku na dráhu. Ale hlavně věděla, že Mikeš se na rozdíl od Pepíka cestou nikde nezatoulá s kluky, nepůjde s nimi mrskat káču, napalovat dřevěného špačka a dělat jiné důležité věci, takže oběd pro tetičku v kastrůlku nevystydne.

Ani tentokrát se Mikeš nikde nezdržoval. Na nádraží v Mnichovicích pěkně pozdravil paní pokladní i pana přednostu, cestou vlakem se koukal z okna a v Říčanech bez zaváhání pustil sednout starého dědečka, který se belhal o holi.

„Tady vám babička Ševců posílá oběd a že vás pěkně pozdravuje,“ vyřídil Mikeš zdvořile tetičce Frantákové, když jí v Uhříněvsi předával kastrůlek s obědem.

Tetička byla velice šťastná, že Mikeše po čase zase vidí. Podrbala ho na bradě a dala mu pětikorunu.

„Tu máš od cesty, Mikeši, že kvůli mně ztratíš celé odpoledne,“ řekla mu vděčným hlasem.

„I to nic, tetičko,“ řekl Mikeš. „Já jsem si udělal hezký výlet a aspoň se podívám do světa.“

Políbil tetičce za darovanou pětikorunu ruku, dal jí sbohem, zamával pacičkou a vypravil se zpátky k nádraží. Pěkně se mu šlo. Sluníčko už hezky jarně hřálo, vrabci na stromech rozpustile pokřikovali a Mikeš si vesele vykračoval a chvílemi si také pohvizdoval.

V tom mu ale do cesty přiletěla zpoza plotu mičuda.

„I ježkovy oči! To jsem se lekl!“ zabručel si pod vousy. Nejprve ho napadlo, že by mohl mičudu sebrat a přinést ji domů Pepíkovi. Ten by měl jistě velkou radost! Hned si ale uvědomil, že by to byla krádež, protože mičudu bude někdo hledat. Možná, napadlo Mikeše, patří nějakému malému dítěti, které by bylo velice nešťastné a plakalo by, že se mu tak krásná mičuda ztratila. A tak Mikeš mičudu zvedl ze země a vypravil se na hřiště, odkud přiletěla.

Na hřišti běhalo plno dospělých kluků v zelenobílých nátělnících a trenýrkách.

Mikeš pěkně nahlas pozdravil jako způsobný pocestný a podal jednomu z kluků mičudu.

„Pojďte sem!“ svolal ostatní kluky ten kluk, „tady je nějaký mluvící kocour!“

V tu ránu se všichni začali zvědavě sbíhat, až Mikeše docela obestoupili, a počali se ho jeden přes druhého vyptávat, odkud je a kam jde.

Mikeš si povšiml, že někteří z kluků jsou osmahlí jako mouřeníni. Také si všiml, že nedaleko rozdělávají ohníček. V Mikešovi hrklo – aby to tak byli cikáni, kteří ho už jednou chtěli strčit do pytle a ukrást!

Ale vy, milé děti, jste už jistě uhodly, že tihle kluci byli ve skutečnosti fotbalisté Bohemians, kteří měli v Uhříněvsi tréninkové středisko.

Jako poslední dokráčel k hloučku úplně nejdospělejší kluk ze všech, který jako jediný neměl nátělník a trenýrky, nýbrž pěkný sváteční oblek a kalhoty. Nejprve chtěl ostatním klukům vyhubovat, proč přestali trénovat, ale když spatřil Mikeše, promluvil užasle:

„Tohle je opravdu neuvěřitelné! Už jsem viděl mnoho všelijakých věcí na světě, ale takového kocourka jsem ještě neviděl. Slyšel jsem sice jednou vypravovat, že v Hrusicích takový kocourek bydlí, ale nevěřil jsem tomu. Teď však už tomu věřím, když tady přede mnou stojí a já s ním mluvím. A poslouchej, kocourku nebo Mikeši, kdo tě naučil tak pěkně mluvit?“

„Náš Pepík, pantáto! Učil mě mluvit od malička a potom jsem byl také jedno půldne u nás ve škole,“ moudře vykládal Mikeš.

Pán v obleku se smál:

„Tak já že vypadám jako pantáta? No děkuju ti pěkně za poklonu! Jestli chceš, tak mi můžeš říkat trenére,“ nabídl Mikešovi a potřásl mu na seznámení pacičkou.

Dokonce ho pozval k ohýnku, aby s nimi společně poobědval.

Mikeš pozvání rád přijal, usedl s nimi na lavičku, ale něco mu tady nehrálo, a zvědavě se zeptal:

„Když máte, pane trenére, tak pěkné oblečení a kluci tak pěkné nátělníky, proč si chudě opékáte jenom suchý chleba a ne aspoň salám?“

Pan trenér byl najednou celý smutný:

„Ani nevíš, milý Mikeši, jak rádi bychom opékali buřty,“ odpověděl ustaraně. „Jenže ty buřty si můžeme opékat jedině na oslavu, když zvítězíme. A to se nám už dlouho nepodařilo, poněvadž nějak neumíme vstřelit gól.“

Také všichni kluci okolo ohníčku byli najednou celí posmutnělí a nebylo jim vůbec do řeči.

Mikeš je chtěl rozveselit. Začal jim vyprávět, jak kopanou hrají kluci v Hrusicích na návsi.

„Oni to dělají tak, že se vždycky seběhnou naráz k jedné bráně, je z toho mela, až se zvedá prach, a tak divoce kopají všichni okolo sebe, že mají z toho samou modřinu, ale jeden z nich nakonec trefí mičudu a je z toho gól.“

Fotbalisté kolem ohníčku se Mikešově vypravování usmívali, a tak jim dal ještě jednu moudrou radu:

„Anebo to zkuste udělat jako Bohouš Špačků! Ten je ze všech nejrychlejší. Vždycky všem uteče, obehraje každého kluka jako kuželku, až metelí k brance dočista sám a pak hravě kopne gól.“

Teď už se všichni mladí fotbalisté smáli nahlas, i trenér se trochu pousmál. A zatímco spravedlivým dílem rozděloval každému opečený krajíc, poděkoval Mikešovi a řekl, že si jeho rady vezme k srdci. A podal mu do paciček za odměnu také kousíček opečeného chleba.

Mikeš měl z toho všeho velikou radost, že se skamarádil s milými fotbalisty a jejich trenérem. Fotbalisté se mu všichni podepsali a vyprovodili ho až k nádraží. Tam se s ním srdečně rozloučili a dali mu jednu ze svých mičud a taky jedny starší obnošené kopačky. Když si je pak Mikeš doma na peci večer vyzkoušel, velice si liboval, jak jsou pohodlné.

Ale to není všechno, milé děti!

Když si další sobotu Mikeš s kozlem Bobšem u Pašíka v chlívku pouštěli rádio, ze sportovních zpráv se dozvěděli, že fotbalisté Bohemians konečně zase jednou zvítězili. Ba dokonce že vstřelili branky – přesně tím způsobem, jak jim Mikeš poradil.

„Tak to vypadá, že jsem se od našeho Pepíka naučil nejen mluvit, chodit v botách a číst v kalendáři, ale že možná rozumím i kopané?“ zamyslil se Mikeš nahlas. „To bychom mohli založit v Hrusicích zvířecí fotbalový klub. A pak bychom mohli cestovat po všech možných cizích krajích, zrovna jako ti fotbalisté Bohemians?“ nadnesl před Pašíkem a Bobšem.

Pašík s Bobšem byli nejprve Mikešovým nápadem překvapeni, ale když se nad tím zamyslili, nadšeně to Mikešovi odkývali. Když toho večera všichni tři usínali, Pašík s Bobšem ve svých chlívcích a Mikeš na peci, nemohli se už dočkat, jakou se jistě stanou neobvyklou atrakcí a že budou hrát proti všelijakým věhlasným týmům. A navíc poznají celý širý svět!

……..

Zlín – Bohemians 0:2

K Pomejemu ani Mostu nic nemám, ale zato mám další vykrádačku. Tentokrát po čase zas něco nostalgickýho, na čem jsme…

Zveřejnil(a) Jan Malinda dne Středa 27. února 2019


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.